3 chlapi v Chorvatsku | Jak trávíme čas
Lidi, tedy především ženy, se vždy zajímají, co tam v tom Chorvatsku jakože děláme. Tak nad tím přemýšlím a chci se s vámi upřímně podělit. Jen nevím, z jakého konce tuhle zapeklitou charakteristiku našich dnů načít. Inu.
Po většinou děláme přesně to, co během roku dělat nemůžeme. Tedy v podstatě cokoliv, co nepřináší pro svět naprosto žádný užitek. Hodně velkou část dne trávíme v „nothing boxu”. Pro ty, co neznají „prázdnou krabici”, je to stav, ve kterém se v mužském mozku neděje nic. Nic s velkým N. Ani ťuk. Vše se odpojí, nic nebliká, vzduch proudí tam a zpět naprosto volně a odkukoliv a kamkoliv. Vím, že pro ženy je taková představa krajně znepokojivá, pro ty s méně rozvinutou představivostí asi tak vzdálená zkušenosti jako skalární elementární částice absolventu bohoslovecké průmyslovky. Jenže… jenže hoši ví, o čem mluvím a možná jsou tam právě teď. Užívejte, kluci!
Od nothing boxu už je jen kousek k další vypimpené disciplíně a tou je poflakování. Chlapská dovolená je jediné místo, kde si ho můžete dovolit. Nezaměstnaný muž se ve volné přírodě v zásadě nevyskytuje. Ženy při jeho zjevení se na pláži úzkostlivě syčí nad promarněným potenciálem, muži se zasněně dívají za horizont, aby jim vzápětí děti skočily na břicho a vrátily je zpět do slzavého údolí. Robertova propracovaná technika spočívá v dlouhé hodiny trvajícím pohledu na hrající si rybičky. Skvostné. Jirka zas leží v zatemněné místnosti s notebookem na pupku a trefuje jen matně tušený vzdálený roh posmrkanými kapesníky. Invenční až gymnastické. Já spím, vždy a všude. Dokonce i před spaním si zdřímnu. Tupé, ale co už.
Vedeme také hovory odpovídající naši duševní a fyzické kondici.
Rozhovor před večeří
Jirka: Plán pro večerní Primošten?
Já: Asi tak sedm pivošten.
Rozhovor v restauraci
Já: Co si dáš?
Jirka: Pizzu.
Já: No já těstoviny. Pizzu přece můžeš jíst doma každej den.
Jirka: Těstoviny můžeš jíst doma taky každej den.
Já: Možná jsem si to měl trochu promyslet, než jsem to řekl.
Rozhovor večer v posteli (manželské)
Jirka: 3 minutový neartikulovaný zvuk, pravděpodobně smích. Minuta ticho, pak to samé.
Já: Co blbneš vole?
Jirka: Sorry, ale tyhle tichý chvíle mě vždycky dostanou.
Si představte, že muži ovládají jaderné tlačítko. Vás to neděsí?
A příště konečně dojde na ta slíbená slovíčka.
Krásné léto vám přeje
Pavel ze Suri